O plemenu bengálské kočky, jako o domestikované ušlechtilé kočce, lze hovořit až tehdy, nevyskytuje-li se v rodokmenu kočky divoký předek nejméně ve čtyřech generacích. Zakřižování dalších plemen (habešské kočky, egyptské mau, ocicat) vedlo ke stírání exteriéru divoké bengálky. Kocouři z prvních generací byli bez výjimky neplodní, z druhé pak z 50 %. Tyto odchovy přinášely výsledky a koťata byla použita v dalším programu šlechtění.
A tak zkoušeli chovatelé pod vedením paní Millové odchovávat divoká koťata pod domácí kočkou nebo umělým odchovem. Divoký bengálský kocour totiž považoval domestikovanou domácí kočku za kořist nebo vetřelce a plaché divoké bengálské kočky měly sklon své potomstvo usmrtit v případě jakéhokoliv ohrožení.
V roce 1981 zopakovala chovatelský experiment americká genetička Jean Millová, která dobře věděla, jaká úskalí takovéto šlechtění s sebou nese.
